19. 10. 2012

Madlenky

100 g hladké mouky
100 g másla, rozehřátého
50 g cukru + 50 g medu (nemusí být, místo medu lze použít 80 g cukru)
3 vejce
špetka soli
lžička kypřícího prášku
kůra z 1 citronu


Vejce ušleháme s cukrem (a medem) do pěny. Mezitím si rozpustíme máslo. Do vaječné směsi prosejeme mouku se solí a kypřícím práškem. Zapracujeme překládáním, aby zůstalo těsto nadýchané. Poté přilijeme máslo a citronovou kůru. Promícháme na hladký krém. Plníme formu na madlenky (pokud nemáte, dělala jsem do to muffinkových košíčků) a pečeme při 180°C 8-10 minut.

Fotku madlenek k čaji jsem již dávala, tentokrát doplňuji o recept. Je to skvělý recept, když se ohlásí nečekaná návštěva. Sama je mám nejradši takto piškotově nadýchané a prázdné, ale samozřejmě je lze podávat s marmeládou nebo nutelou. 

3. 10. 2012

Trapasy po francouzsku

Než jsem odjela na letní dovolenou, koupila jsem si do vlaku knížku. Je růžová a pojednává o Francii. Takže se může směle zařadit do mé knihovny, vedle titulů jako: Francouzky netloustnou, Se šarmem Pařížanky atd.
Autorkou je německá novinářka, která již několik let pracuje a žije v Paříži. Líčí nám kulturní rozdíly mezi Německem a Francii, přičemž v popisu jak to chodí v Německu lze bez problému vidět i naší zemi. Přeci jen máme k našim germánským sousedům v mentalitě blíž, než do země galského kohouta.
Na ukázku jsem vybrala pasáž o jídle (jak jinak v mém případě) a francouzské štíhlosti (které chceme dosáhnout)....

Muka štíhlé linie - kapitola 5
 „ Jak to, že i když se ustavičně něčím cpete, zůstáváte pořad tak štíhlé?“ vyzvídala jsem na Charlotte.
„ To všechno je otázka équilibre.“
Rovnováhy? Co tím myslí? Copak tu jde o něco duchovního? Něco na způsob zenového stravování? Kdepak. Bylo to míněno zcela pragmaticky.
„Člověk jen musí jíst vyváženě. Já jím pouze tehdy, když mám hlad, a přestanu, když mám dost.“
Hmmm, zní to docela jednoduše… Jenže jak to tak vypadá, já mívám stejně jako kdykoliv jindy pořád větší hlad než moje francouzské přítelkyně, a to i po všech těch letech strávených ve Francii.
    Julie jen zřídkakdy dojídá, přitom porce ve francouzských restauracích nebývají zrovna moc velké – každopádně ne dost na můj vkus. Mívám proto svůj talíř pokaždé hned prázdný a omáčku ještě pečlivě dojídám s kousky bagety, pročež Julie vždy se skrytou výčitkou poznamená: „Ty máš ale apetit!“A přitom si určitě mysli, jaký jsem žrout. Neboť Julie se jako dítě učila něco docela jiného než já. Jí stále připomínali: Sluší se nechat na talíři nějaký zbytek. V Německu platilo za mého dětství naopak docela jiné pravidlo: Musí se dojídat, talíř bude prázdný!
Julii se navíc pokaždé něco nezamlouvalo. Proto taky nikdy nesnědla všechno – jednou bylo maso příliš tučné, jindy zase omáčka moc hustá, další den zelenina rozvařená.
Budu si to muset zapamatovat – stačí, aby si člověk nad jídlem pořádně zanadával a už mu tolik nechutná. A sní toho méně.
    Během obědů s mými francouzským přítelkyněmi jsem odkoukala dalších pár fíglů: Jez tak pomalu, až tě to začne skoro nudit. Každé sousto převracej vidličkou po talíři třikrát sem a tam, než ho strčíš do úst. Potom dostatečně vychladne a už ti nebude tak chutnat. Kromě toho pomalé jezení prý nasytí rychleji. Charlotte s Julii dělají přesně to, co nám naši rodiče vždy zakazovali – „šťourají“ se v jídle, a to celé hodiny!
   Dychtivé hltání, gourmandise, je zapovězeno. Kulturní rozdíly tak automaticky regulují hmotnost. Obě mé francouzské přítelkyně jsou toho nejlepším příkladem. A sportu se také nijak moc nevěnují, raději chodívají pěšky. Julie například vystoupila o tři stanice metra dřív a k restauraci došla pěšky. Navzdory vysokým podpatků přiběhla ze schůzky po svých i Charlotte. Tak se i bez fitness-center a joggingu udržují ve formě. Jenom se proboha nezpotit! Julie má své krédo: Sport raději s mírou, příliš námahy jen vyvolává hlad.“

Já přijela na kole, kalorie spálené a u jídla jsem byla správně v ráží. Přitom jsem se sama ustavičně napomínala: Nehltej tolik! A už jsem se těšila na moučník….
KUCHENBECEROVÁ, Tanja: Trapasy po francouzsku, Praha 2012

Není to žádné náročné čtení, ale úsměvný průvodce po záludnostech společenského chování v Paříži.
Osobně se snažím dodržovat tyto "francouzská" pravidla stravování. O stejném principu mluví i Mireille Guiliano ve své, dnes již teriologii, o Francouzkách a jejich přístupu k životu. O jídle, lásce, módě, zdraví a duševní pohodě.  Ale ne vždy se mi to daří. A abych dosáhla své vysněné váhy, to už vůbec ne. Asi mám příliš slabou vůli jídlu odolat...